ECAV Ružomberok

Kancionál (z latinského cantio – píseň) je soubor duchovních písní určených pro křesťanskou bohoslužbu a soukromou modlitbu. Kancionály se v Evropě objevují ojediněle již od středověku, velký nárůst jejich počtu přinesla reformace v 16. století, kdy masové rozšíření kancionálů zároveň umožnil knihtisk.

Pro písňový soubor se výraz cantionale vyskytuje od 15. století. V české jazykové sféře byly první zpěvníky opatřovány bohatě rozvitými názvy Písně..., Písničky... či Zpěvy... (spojené většinou s adjektivy duchovní, nábožné atd.), podobně v jiných jazycích sloužily názvy Geistliche Lieder, Kirchengesänge nebo Chansons spirituelles. Od nástupu reformace se v Německu začal užívat termín Gesangbuch, který později převládl. V období baroka byly oblíbené opisné alegoricko-poetické názvy jako Cithara sanctorum či Loutna česká. Anglickým protějškem výrazu kancionál je hymnbook.

Podstatný rys kancionálu činí skutečnost, že bývá vytvořen jako výběr ze širšího fondu dobově známých písní. Zásahy do kancionálů při jejich opakovaném vydání svědčí o tom, že tento obsažený písňový výběr je uspořádán relativně volně s množnostmi přeskupování, obměňování, vypouštění či přidávání. Řazení písní je určeno nejčastěji církevním rokem s doplňky dle denních dob a období lidského života, existují však též kancionály monotematické (písně na evangelia, žalmy, písně ke svatým).

Modlitební či přímo liturgický obsah písní tvoří další charakteristický rys kancionálu: jeho užitná funkce je důležitější než otázka autorství. Většinou jde o soubor skladeb různých anonymních autorů, různé doby vzniku a různé provenience. Výjimečný je v tomto směru rejstřík autorů bratrských písní sepsaný roku 1561 Janem Blahoslavem a později v prostředí evangelické církve vytrvale tradovaný, který mnohé autory písní ze 16. století identifikuje. Hranice mezi překladem, parafrází, adaptací a původním dílem je zvláště u písní ze 16. až 18. století velice úzká, neexistuje zde předpoklad pevného autorského tvaru díla. Přesto však známe též kancionály sestavené z textů či hudby jediné, v titulu uvedené osobnosti (Šimon Lomnický, Jiří Strejc, Adam Michna). Svébytnou roli má při tvorbě kancionálu jeho sestavovatel. Přestože není tvůrcem obsažených písní, zůstává autorem daného zpěvníku jako celku. Právě z pozice sestavovatelského přístupu můžeme kancionály rozlišit na tiskařské, kde jsou písně pro nové vydání přebírány bez redakční práce, a na editorské, kde je již patrná výrazná koncepce.

Z hudebního hlediska jsou kancionály především sbírkami jednohlasých strofických písní, jejichž melodie jsou buď notovány, nebo častěji nahrazovány slovními odkazy na příslušný nápěv (zpívá se „jako...“). Specifickou formou této praxe je užívání tzv. obecné noty, tedy libovolné melodie vhodné pro text se čtyřmi verši po osmi slabikách v každé sloce. Kromě písní přinášejí zejména reformační kancionály i zpěvy gregoriánského chorálu, obvykle v překladu do národního jazyka. Vedle souborů jednohlasých písní jsou běžné též kancionály s obsahem vícehlasých písňových úprav (v prostém homofonním čtyřhlasu, polyfonním zpracování či generálbasové sazbě), zejména pro evropskou reformaci jsou tyto formy kostelní písně od počátku charakteristické. Zvláštním hudebním typem kancionálu je chorálník, obsahující jednoduché vícehlasé úpravy písňových nápěvů k varhannímu doprovodu kostelního zpěvu, který je doplňkem kancionálu určeného pro obec věřících.

Funkční určení kancionálu bylo v historii úzce spjaté s rozdílem liturgického pojetí písně v protestantských církvích a v církvi katolické. Reformační církve užívaly od 16. století kancionály pro bohoslužebný zpěv obce věřících, případně zde byly zpěvníky určeny kostelnímu sboru (pro českou oblast jsou typické rozměrné kancionály utrakvistických amatérských měšťanských spolků, podílejících se na chrámovém hudebním provozu, tzv. literátských bratrstev). Naopak katolická církev, v rámci které tvorba kancionálů rozkvétala až od 17. století, pojímala duchovní píseň jako složku mimoliturgickou (postupně pak jako doplněk liturgie), a proto tvořila zpěvníky primárně pro domácí pobožnost. Kancionály však nesloužily jen jako pomůcka zpěvu, ale někdy i k pouhé četbě písňových textů ve funkci jakési veršované biblické dějepravy, mravouky, dogmatiky atd.

http://cs.wikipedia.org